To vám byl divný svět

„Když budete žít každý den, jako by byl vaším posledním, pak zcela jistě, jednou, budete mít naprostou pravdu.“ Steve Jobs

Náš život na tomto světě je velmi omezený a odměřený. Nikdo nechce zemřít, ale uvědomění si nevyhnutelnosti opuštění tohoto světa nás naučí volit správně, rozhodovat velkoryse a neplýtvat vyměřeným časem žitím životů jiných lidí. Nenechte se vtáhnout do přežívání, omezeného na výsledky myšlení druhých. Nedovolte, aby narůstající hluk a šum okolních názorů přehlušil váš vlastní, vnitřní hlas. Hledejte v sobě odvahu naslouchat svému srdci a intuici. V nich poznáte, v dlouhém předstihu před rozumem a výpočtem, nejen co jste, ale čím se opravdu, ale opravdu, chcete stát. Nepřestávejte hledat svoji vlastní cestu.

Jen takové hledání pomáhá vytvářet, uspořádávat a organizovat nový svět. Jen tak se jedinec může učit od tisíců hledačů, a ne, jak tomu doposud často bývá, aby se tisíce učili od jedince a jeho „jediné možné cesty“. Každá vlastní cesta náš svět obohacuje a každá cesta již existující, přejatá a zkopírovaná, náš svět ochuzuje. Hledání je tvorba, ale kopírování vyústí v pasivitu, lenost a chudobu.

Už dávno přešla doba vůdců, ideologů a stranicky vytýčených maršrut, držení kroku (a huby) a synchronizovaného zvedání paží. Namísto pasivního čekání na nového mesiáše, anebo dokonce davové přisuzování mesiášství lidem mrtvým, nový svět si žádá tisíce individuálních interpretací, tisíce cest, a tím i tisíce světů. Nový svět není jeden, globální, zarovnaný a srovnaný, ale tisíce světů každý jiný, od regionu přes lokalitu až k pospolitosti a jedinci. Těžko lze očekávat spolupráci a sdílení znalostí a produktů tam, kde všichni myslí a dělají totéž; spolupráce je přirozená a nevyhnutelná tam, kde každý myslí jinak, klestí nové cesty a přináší originální a nečekané produkty ducha i prosté dřiny.

Učíme-li se všichni totéž, učíme se dogma, a tak žijeme v nebezpečně labilní a nespolehlivé monokultuře ducha. Sdílíme-li mezi sebou totéž, pak podléháme incestu ducha a ohrožujeme tolik potřebnou rozmanitost pro zdravý a důstojný život.

Narodil jsem se do světa, který se mi zpětným pohledem jeví nejen jako velmi divný, ale v mnoha směrech i podivný.

V tom světě doručovali v Praze poštu, pivo, led i uhlí koně; zvuk klepání jejich kopyt o žulové dláždění slyším dodnes. Narodil jsem se na vesnici. Neměli jsme elektřinu, plyn ani tekoucí vodu, topili jsme roštím a smrkovými šiškami, svítili jsme petrolejkou, svíčkami a i loučí. Nebyly ledničky, ale chladné sklepy. Bez elektřiny nebylo ani rádio nebo telefon – lidé si psali dopisy. Místní komunikaci obstarával starý bubeník, který obcházel vesnici a předčítal občanům zprávy z velikého lejstra – napjatým rodinám na zápražích. Také jsem sedával a naslouchal, co bylo, je a bude.

Kolem rodného domu projížděly německé tanky s plavovlasými chlapci, kteří již sundali helmy: utíkali. Vesnice neměla autobus, na dráhu, do školy, do kostela – všude se chodilo pěšky. Silnice spravoval cestář, který je objížděl na kole; auta i koně spravoval kovář.

Ve škole jsme měli rezavý inkoust a psali perem, kaňky jsme spravovali pijáky. Každý den jsme polykali lžíci rybího tuku. Doma jsme jedli králíky, holuby, zajíce a kozy, chléb se kupoval v ohromných pecnech, aby vydržel celý týden. A tak…

To se to vyrůstalo, to se to rozum bralo – to vám byl divný svět.

Proč vám to vlastně povídám?

Protože za jediný, dosud nedokončený, lidský život se náš svět změnil tak, že jeho popis dnes zní podivně, někdy až podivuhodně. Jak lze pochopit tento svět, tak moderní a plný nových příležitostí pro mé rodiče a prarodiče, z dnešního pohledu automatů, mobilů, ipadů, internetu, plasmových TV, satelitů, digitálních knih, hudby a fotografií, bezdrátových komunikací, dálkového ovládání, masové výroby i masové spotřeby, dálnic, letadel a magnetických rychlovlaků? Za jediný lidský život – taková změna, takový divný svět.

Změna byla vždy součástí lidského bytí, součástí změn okolní přírody: pomalá, často jen těžce postřehnutelná transformace podmínek a způsobu života. Lidské společnosti nebyly autonomní, bez viditelného vlivu na své prostředí. Na krátkodobé přírodní úkazy a krize si lidé snadno zvykli, život se vracel do svých kolejí, generaci za generací.

Lidská společnost se ale pozvolna osvobozovala a separovala od svého prostředí, vytvářela svá vlastní pravidla společenského soužití za účelem ekonomického, kulturního a prostorového přežití. Uvažme jen přechod a transformaci ze společnosti kočovné na společnost agrární: jen objev zemědělství umožnil vznik měst, stabilních přístřeší a budov, vzdělání, dostatek potravin, dělbu práce, politickou organizaci společnosti, pevný vztah k prostředí a jeho ochraně, atp.

A přesto, po tisíciletích existence zemědělství a jeho vývoji zaměstnává dnes americké zemědělství pouhou polovinu procenta své celkové pracovní síly − a tento podíl neodvratně klesá akcelerující rychlostí. Nástup průmyslu již počítáme na několik staletí, éru služeb vlastně jen od druhé světové války. Osobně jsem dokonce stačil potkat Colina Clarka, australského ekonoma, který koncem čtyřicátých let poprvé pojmenoval ekonomiku služeb (service sector). Po sektoru služeb se začal rozvíjet sektor státní, jehož zaměstnanost začala prudce klesat téměř okamžitě − díky závislosti na daních a následném zadlužení − dříve než jeho podíl dosáhl dvaceti procent.

Míra změny v rozvinutých a vyspělých lidských společnostech dnes akceleruje téměř geometricky. Je možné, že dnešní takzvaná krize vlastně není krizí, ale předzvěstí fundamentální transformace ekonomického, technologického, politického, kulturního i společenského života lidstva? Jestliže ano , pak již dnešní generace mladých lidí se za nějakých dvacet let podívá zpět na rok 2014 a popíše ho svým dětem slovy: To vám byl divný svět…

Obrysy jejich nového světa jsou viditelné již dnes. Rychlost změny je klíčem k poznání změny. Zatímco starověké transformace vznikaly a přicházely po nespočetné generace, žádná z generací je nemohla poznat a pochopit jako celek. Dnes se blíží doba, kdy jediná generace prožije a pozná celou transformaci, či dokonce více transformací. Dopady na životní styl a způsob výroby, distribuce, služeb a roli státu budou zásadní a jejich poznání možné. Poprvé v historii lidstva dokážeme rozlišit mezi nezvratnou transformací a prostou cyklickou krizí. Každá transformace byla doprovázena krizemi a právě přes krize jsme transformace vnímali. Zatímco jsme hrdinně a tvrdohlavě bojovali (a dodnes bojujeme) proti krizím, fundamentální hospodářsko-společenská transformace si akcelerovala vesele dál, pod radarem našeho generačně omezeného chápání.

Vždyť si lidstvo ani nevšimlo, že se po druhé světové válce transformovala průmyslová společnost na společnost služeb a že zárodky této transformace byly viditelné již za Velké deprese (Great Depression) ve třicátých letech. Ekonomové a politici prostě nazvali historickou transformaci cyklickou krizí, tvrdohlavě ignorovali její trvání, a její konec připsali Rooseveltovu „Novému rozdání“ (New Deal) a druhé světové válce jako „keynesiánskému stimulu“. Nic z toho nebyla pravda: poválečný rozvoj sektoru služeb prostě dokázal zaměstnat miliony lidí uvolněných z průmyslu a zemědělství.

Nadchází éra transformací, paralelních i následných, kdy v ještě probíhající transformaci jedné lze již rozpoznat zárodky transformace nové – a to v jedné jediné generaci. V následujícím textu si řadu takových vznikajících nebo probíhajících transformací podrobněji popíšeme a osvětlíme.

V historii se ovšem již objevil filozof, který rozpoznal dlouhodobou dynamiku změny ve společenských systémech. Jmenoval se Giambattista Vico a jeho hlavním poznáním byly dvě navzájem se podmiňující fáze autonomního (od přírody odpoutaného) společenského vývoje. Každý společenský jev, tvrdil Vico, prochází fázemi vzniku, akcelerace, zpomalení, stagnace, úpadku, krize a zániku. První část vývoje nazval corso, tedy náběh, rozmach nebo kadence, a druhou část vývoje nazval ricorso, tedy výběh, útlum nebo dekadence. Fáze stagnace představuje období zvratu s korza do rekorza.*

Vše živé i neživé na naší planetě (i ve vesmíru) podléhá vývoji podle S-křivky corso a opačné S-křivky ricorso, dohromady tvořící zvonové rozložení jevu podle takzvaného normálního rozdělení. Vše na světě nutně (a bez výjimky) vzniká, vrcholí a zaniká. I my přicházíme, existujeme a odcházíme. Stejně tak každý přírodní a společenský proces, každý jedinec, skupina, instituce, národ a druh. Rozdíl je pouze v rychlosti změny, načerpání a vyčerpání, trvání a přetrvávání daného jevu.

Podvojný fenomén corso-ricorso se opakuje, : tedy po fázi ricorso nastupuje nové (a jiné) corso, atd. U některých jevů jde o pulzaci roztahu a stahu velmi dlouhodobou (rozpínání vesmíru), jindy zase velmi krátkodobou (srdeční sval). Nás zajímají pulzace společensko-ekonomických systémů, institucí, organizací a modelů chování.

Poučit se lze i z historie. Kdykoliv komplikované společnosti zneužijí a vyčerpají své jen zdánlivě neomezené zdroje a pokusí se rozšířit své „impérium“ daleko za hranice svých schopností a možností kontroly a řízení, přichází oslabení, únava, dekadence a pokles. Centralizovaná ekonomická uspořádání se rozpadnou, daleký obchod prudce poklesne a výroba zboží běžné spotřeby se navrací domů, do lokálních a regionálních vzdáleností a rozměrů. Centralizaci říše nahrazuje decentralizace lokalit, tedy relokalizace – až do doby nového vzedmutí, rozmachu a rozpínavosti, ve věčném cyklu corso a ricorso.

Cyklická krize je, nu, cyklická − systém se víceméně vrací k výchozímu stavu, k normální funkci, k původní „normále“. Krize je relativně krátkodobá. Transformace se nikam nevrací, je jednosměrná a nastavuje hospodářskému i politickému životu „novou normálu“. Transformace je relativně dlouhodobá. Jestliže nedokážeme rozlišit jevy krizové od jevů transformačních, pak se naše úsilí stává zbytečným, marnotratným a bezvýchodným.

Je logické, že politici a jim sekundující ekonomové a bankéři budou dávat přednost krizi před transformací: signály krizové (cyklické) budou zveličovat, a signály jevů transformačních (jednosměrných a nezvratných) budou bagatelizovat, ignorovat, anebo i úmyslně zamlčovat. V horizontu do příštích politických voleb jim také nic jiného nezbývá. Žádný politik nemůže být zvolen, když přizná dlouhodobost a nezvratitelnost transformace, a tím i svoji politickou bezmocnost. Politik musí bojovat, prosazovat opatření, utrácet peníze (stejně nejdou z jeho kapsy) slibovat návrat zářných zítřků, hledat viníky (sebe vyjímaje), bít se v prsa při sebemenším výkyvu k lepšímu a zarytě mlčet a „zatloukat“ při sebevětším následném výkyvu k horšímu. Musí stát na straně „dobra“ a stavět se proti straně „zla“ (obvykle protichůdná ideologie či politická strana). Politici, ekonomové a bankéři nikdy nehledají vinu za krizi sami u sebe. Proto politici „musejí“ lhát, aby nepřestali být politiky.

Každý politik samozřejmě dává přednost trvalému růstu, nepřetržité konjunktuře a rostoucí zaměstnanosti (počtu volebních hlasů). Není-li takový svět možné obhájit slovy proti faktům, pak dá vždy přednost krizi před transformací.

Od druhé světové války se vynořuje a manifestuje větší počet transformací, které vrcholí na přelomu nového tisíciletí. Tyto transformace nejsou obvykle studovány a diskutovány, laická veřejnost si je neuvědomuje (je jejich součástí) a svět je popisován jako víceméně normální stav růstu, protkaný periodickými cyklickými krizemi. To pak vede k přímému porovnávání jednotlivých krizí, bez ohledu na historický kontext a uskutečněné či probíhající transformace. Někteří ekonomové dodnes porovnávají dnešní krizi s Velkou depresí třicátých let, i když tehdy klíčové sektory byly zemědělství a průmysl: sektor služeb se začal formovat až po válce. Proto jsou kontexty a dynamika obou krizí zcela rozdílné a oba jevy neporovnatelné.

18. 7. 2014

Téma članku: Názory Milana Zeleného

Autor: Milan Zelený

Profesor Milan Zelený je popredným českým ekonómom. Je dlhodobo na prvom mieste v počte a význame publikácií a citácií podľa medzinárodných kritérií. Pôsobí na univerzitách na troch kontinentoch a pravidelne hosťuje v ďalších vzdelávacích inštitúciách po celom svete.

Profil autora

seminare

Podobné články

+ Ďalšie články na tému Názory Milana Zeleného