Krize, transformace, metamorfóza

Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.

Čínské přísloví

Několik trendů, aby jsme dokázali odlišit cyklické krize od transformace a metamorfózy ve světe a byznysu a dokázali fungovat s našim byznysem v novém světě, který přichází.

Odchylka od normály, základní pojmy:

  1. Disturbance (krátkodobá porucha, dočasné narušení)
  2. Perturbation (delší, opakovaný výkyv, odklon, recese, krize)
  3. Deformation (deformace, změna režimu, ztráta sebeudržitelnosti)
  4. Transformation (dlouhodobá proměna, přetvoření, nová “normála”)
  5. Metamorphosis (metamorfóza, transmutace, ricorso, nový začátek)

Trendy:

1. Vyčerpání tradičních hospodářských sektorů. Produktivita práce, nové znalosti, vysoká technologie a tvrdá práce umožnily transformaci z dominantního sektoru zemědělství na převládající sektor průmyslový a po válce ze sektoru průmyslového na sektor služeb. Tyto tři sektory představují klíčové, soukromé a hodnotu tvořící, hospodářské sektory vývoje ekonomik. Míra zaměstnanosti se následně přelévala ze zemědělství do průmyslu a z průmyslu do služeb. V novém tisíciletí začala v nejvyspělejších ekonomikách klesat zaměstnanost i ve službách − díky novým technologiím, znalostem, outsourcingu a podnikatelským modelům.

Nezvratný pokles zaměstnanosti v zemědělství, průmyslu a nyní i ve službách, vedl politiky vyspělých zemí ke zvyšování zaměstnanosti (ale i příjmů) ve státním sektoru. Počet státních zaměstnanců vzrostl, stejně jako množství lidí pobírajících sociální dávky a podpory, včetně nezaměstnaných. Nezaměstnaní se po dobu pobírání dávek stávají státními zaměstnanci (s nulovou produkcí). Nárůst státní zaměstnanosti není dlouhodobě udržitelný, protože je závislý na daňových příjmech tvořených ve třech produktivních sektorech. Vyspělé ekonomiky již po několika dekádách narazily na limity růstu státního sektoru.

Politici se rozhodli státní zaměstnanost a sociální závislost udržovat pomocí zadlužování a tisku nových peněz. Zaměstnanci státního sektoru (včetně nezaměstnaných a závislých) se stali rostoucím zdrojem volebních hlasů. Nastala fáze „velkého zadlužení“, která je založená na alianci politického, státního a bankovního sektoru – všechny jsou závislé na penězích „druhých lidí“. Míra státního zadlužení záhy přerostla udržitelné meze a nyní akceleruje, povětšině směrem k suverénnímu bankrotu. (V USA již neplatí žádné daně z příjmů polovina obyvatelstva.) Zvyšování daňových příjmů se nedaří, protože to vede k dalšímu útlumu růstu a zaměstnanosti, a tudíž zvýšené potřebě si půjčovat, a tak přivádět do dluhové závislosti nejen jedince a podniky, ale i celé státy. Nabízená „řešení“ francouzských bankéřů – tj. vytloukat staré dluhy dalším zadlužováním – pouze zhoršují dluhový problém: výhodu tak získává držitel dluhu (v nekonečném toku úroků), ne zadluženec. V tomto stavu se nacházejí vyspělé, nejvíce rozvinuté ekonomiky USA, EU a Japonska. Ostatní svět se k tomuto stavu dopracovává ve zrychleném režimu.

Lidstvo může ekonomicky využívat pouze čtyři sektory – produkovat potraviny (zemědělství), vyrábět věci (průmysl), poskytovat služby (sektor služeb) anebo žít z daní předchozích tří sektorů (státní zaměstnanost a nezaměstnanost) – a všechny čtyři sektory již vykazují pokles zaměstnanosti díky rostoucí produktivitě. Potom vyspělé ekonomiky především, ale i svět jako celek, stojí před historicky bezprecedentní, unikátní a fundamentální transformací.

Neexistuje totiž žádný další produktivní sektor (kromě potravin, věcí a služeb), který by absorboval uvolňovanou pracovní sílu. Nezaměstnaná část pracovní síly může dočasně přejít do závislosti na státním sektoru, ale akcelerace zadlužení činí takový stav neudržitelným. Jediné řešení, které nabízí sám ekonomický systém (skrze nové trendy v technologii, znalostech a podnikatelských modelech), je přechod (transformace) na nové způsoby produkce potravin, věcí a služeb, jakož i nová organizace, financování a vedení státu.

Na problémy krize lze reagovat čekáním, rekvalifikací, zchudnutím, zadlužováním, snižováním nákladů a zvyšováním produktivity. Historicky lidstvo reagovalo na ztrátu zaměstnanosti díky technologiím a produktivitě přesunem do nově vznikajícího, akcelerujícího sektoru (zemědělství, průmysl, služby). Poprvé v historii je vyvinutým ekonomikám tato možnost odepřena, přesun do státního sektoru je neudržitelný, a kromě jídla, věcí, služeb a „nicnedělání“ již nelze nic jiného produkovat.

Státní a odborové omezování podnikové flexibility v rozhodování o pracovním poměru podstatně zhoršilo situaci mladších generací. Podniky v USA dávají přednost dočasným (temporary), tzv. temps, většinou agenturním zaměstnancům, jejichž status se stává dlouhodobý, ne-li trvalý. Nová kategorie permatemps, oxymoron pro „trvale dočasné“ pracovníky, poskytuje podnikům potřebnou flexibilitu k udržení konkurenceschopnosti. Tak stát, svými nesmyslnými politickými požadavky, ničí nejen kvalitu pracovních míst, ale i konkurenceschopnost vlastní ekonomiky.

K problémům nastávající transformace se lze stavět pouze adaptací, změnou životního stylu a přijetím a zvládnutím nových způsobů produkce, spotřeby, řízení státu a lidské existence vůbec.

Základní transformace sektorová je doprovázena celou řadou transformací dílčích, které jsou od zmíněného dilematu růstu produktivity práce a zaměstnanostního vyčerpání sektorů odvozeny. Mezi nimi jsou například samoslužba (samoobsluha, self-service), disintermediace, masová kustomizace, zákaznická integrace aj.

2. Samoslužba a self-service. S nárůstem nákladů na služby jsou stimulovány technologické inovace, které nahrazují nákladnou pracovní sílu a nahrazují ji levnou, ochotnou a kvalitní sílou zákaznickou a spotřebitelskou. Vzniká samoobsluha, sebeobsluha, samoslužba, samočinnost a self-service, v podstatě outsourcing to customer, tedy převedení potřebných aktivit na zákazníka. Stačí si jen uvědomit, jak rychle se rozšířily bankomaty, samoobslužná benzinová čerpadla, nákupy přes internet, bufety v hotelích, salátové bary, atp. Hezká metafora „Samočinný přijímač vratných lahví“ byla použita v českém filmu Vratné lahve. Samoobslužné činnosti nahrazují lidskou práci v tradičních službách novou technologií, jejíž použití nevyžaduje specializovaný mezičlánek manipulátora, ale přímo integruje akci konečného uživatele. V éře laptopů a word procesorů postupně zmizela funkce písařky, tak jako se vytrácí funkce bankovního úředníka. Obsluhujeme své pračky, řídíme své automobily, kupujeme si sami letenky a tiskneme palubní vstupenky, atp.

Podmínky k efektivní samoobsluze jsou zřejmé: 1) drahá alternativní služba, 2) snadno ovladatelná, relativně levná technologie, 3) nízká energetická náročnost, a 4) více osobního času. Čtvrtá podmínka dnes již není omezující: mnohé samoobslužné aktivity celkový čas služby zkracují, ne prodlužují.

Lze říci, že samoobsluha se vyplácí, kdykoliv je levnější koupit (pronajmout, propůjčit) technologii než cizí pracovní sílu. Proto se samoobsluha rozšiřuje hlavně ve vyvinutějších zemích, kde je pracovní síla relativně drahá, ale postupuje pomaleji v zemích s levnou pracovní sílou.

Výhodou pro uživatele je, že potřebnou službu lze samoobsluhou realizovat v žádoucím provedení, na zvoleném místě, ve zvoleném čase a v potřebné kvalitě. Spotřebitel přestává být závislý, nemusí se přizpůsobovat druhým, stává se autonomní a soběstačnou bytostí. Autonomie a soběstačnost jsou nutné podmínky pro zachování kvality života v době dlouhodobých krizí, nezaměstnanosti a hospodářské transformace.

Podle míry růstu produktivity práce, technologizace a samoobsluhy se diferencují náklady a ceny produktů. Ve vyspělých ekonomikách jsou relativně levnější potraviny a masově vyráběné věci (díky rostoucí produktivitě práce) stejně jako internetově dostupné (a tudíž samoobslužné) služby. Relativně nejdražší jsou přímo poskytované služby profesionální, například lékařská péče, vzdělání, kadeřnictví, masáže, atp., ale především služby státní, založené na plošném vybírání daní. Cena těchto služeb však rapidně narůstá a vstup nových technologií a organizace práce přináší samoobsluhu i do těchto tradičních domén specializovaných poskytovatelů.

3. Disintermediace (Eliminace mezičlánků). S pomocí internetu a globálních komunikací se rozšiřují tlaky na přímý vztah mezi zákazníkem (spotřebitelem) a výrobcem či poskytovatelem. Dochází k eliminaci či oslabování mezičlánků, tedy zprostředkovatelů, agentů, dealerů, zástupců, atp. Samoobslužné činnosti přímo volají po eliminaci vyloučení mezičlánků. Výrobci sami hledají kratší a přímější cestu k zákazníkovi. Tím snižují zbytečné a zbytečně vysoké náklady na mezičlánky, zvyšují svoji konkurenceschopnost a hlavně loajálnost svých přímých zákazníků. I spotřebitelé se raději obejdou bez nákladných distributorů a zprostředkovatelů, a jejich komisních poplatků. Efektivnost disintermediace opět záleží na kvalitě dostupných informací, komunikačních technologií, jakož i na jednoduchosti a rychlosti přímého vztahu. Ve vyspělých zemích dochází k masové eliminaci tradičních poskytovatelů, kvůli internetu bankrotují celé maloobchodní řetězce, specializované na knihy, hudební nosiče, nábytek, atp.

Největší bariérou disintermediace a samoobsluhy je, jako obvykle, stát. Ve státě New Jersey není povolena samoobsluha u benzinových pump, ; v Texasu lze automobil koupit pouze od dealera, ne přímo od výrobce, ; stejně tak kalifornské víno v New Yorku, atp. Stát podléhá lobbistickým vlivům a udržuje zákony, které se společensko-ekonomické transformaci dočasně a nákladně brání. Principy svobodného trhu jsou tak narušovány a škála spotřebitelské volby omezována. Jde o opatření dočasná a kontraproduktivní, tak jako všechny intervence do fungování svobodného trhu. Plošná regulace trhu je žádoucí, ale intervence v zájmu politicky aktivních skupin vždy poskytovanou službu prodražuje.

Disintermediace již v USA postihuje i tradiční realitní kanceláře: realitní agenti zastarávají díky internetu. Na webstránkách jako Trulia, Zillow, Homes, TheRedPin nebo Bidonthe City lze pomocí digitálních fotografií a exkurzí poznat o domu a jeho okolí více než plýtváním časem s vystresovaným, neinformovaným a manipulativním agentem. Osobní digitální program Realtor se stává přednostním průvodcem a poradcem při nákupu realit v USA.

Disintermediace postupně proniká i do takzvané reprezentativní demokracie, která je nahrazována (za stranického křiku povyku a vyhrožování) demokracií přímou. Stejně tak politické strany představují nákladné mezičlánky mezi voliči a jejich kandidáty: zde k disintermediaci zatím nedochází: stát zde již nebrání jen majetné lobbisty, ale nyní a hlavně sám sebe.

4. Masová kustomizace. Industrializace přinesla masovou výrobu, oslabila běžná řemesla a omezila individuální šití na míru a práci na zakázku, přinesla masové služby, anonymitu a totální oddělení spotřeby od výroby a spotřebitelů od výrobců a poskytovatelů. Touha spotřebitelů a zákazníku po individualizovaných, kustomizovaných a dokonale „padnoucích“ produktech a službách však nikdy nevymizela. Lidé nechtějí mít totéž jako jejich soused, ale něco svého, osobního, diferencovaného a odlišného. Masová výroba tuto potřebu řeší tím, že nabízí stále větší počet různých verzí, velikostí, barev, chutí, výkonu a vlastností – nastává známá proliferace rozmanitosti (proliferation of variety).

Máme v obchodech stovky druhů mléka, sušenek, nápojů, jogurtů, cereálů, atp., v různých příchutích, velikostech a obsahu. Tak to jde se vším, všemi výrobky a službami. Problém je, že to je všechno masová výroba (a tudíž i spotřeba) na steroidech, ale nic není na míru, nic nepadne dokonale. Někdo jiný za nás vymýšlí, co bychom si asi, možná mohli přát. Prodejní prostory jsou přecpány jen marginálně a uměle odlišnými produkty, náklady rostou a volba je stále méně uspokojivá. Čím větší je počet alternativ, ze kterých volíme, tím naše volba zamítá rostoucí množství možných, ale neprozkoumaných voleb. Zvyšuje se rozhodovací nejistota a pocit promarněných příležitostí.

Masová kustomizace dnes umožňuje výrobu na zakázku, přesně padnoucích, kustomizovaných produktů v ceně porovnatelné s masovou výrobou. Dnešní technologie umožňuje efektivní výrobu tisíců kusů odlišných verzí za stejných nákladů jako masová výroba tisíců kusů identických a stejných. Masová kustomizace vyrábí „na míru“ v ceně masové výroby. Jak lze ale vyrobit levněji to, co je „na míru“ pro jednoho zákazníka, než to, co je vyrobeno identické pro masy spotřebitelů? Klíčem je digitální, laserová a snadno přeprogramovatelná technologie a nový podnikatelský model.

Nový podnikatelský model má oproti tradiční masové výrobě celou řadu fundamentálních odlišností:

  • Nejdřív prodej, potom výroba. Velký rozdíl proti tradičnímu přístupu, kdy nejdříve vyrobíme a pak se snažíme prodat. Splnil se tak Baťův sen, že by chtěl vyrábět jen to, co už je prodané. Chceme-li kustomizovat, pak ovšem nelze vyrábět předem, ale pouze po zákaznické intervenci (určení rozměrů, materiálů, barev, atp.) a po zaplacení produktu. Intervenční bod zákazníka se postupně přesouvá od konce dodavatelského řetězce (nákup již hotového výrobku) až k jeho začátku (specifikace preferencí před zahájením výroby). Dodavatelský řetězec je tak zkracován a nahrazován rozšiřujícím se zakázkovým řetězcem.
  • Není třeba maloobchodních prostorů, sítě, distribuce a prodejen. Produkt jde (logicky) od výrobce či poskytovatele přímo zákazníkovi, uživateli či spotřebiteli. Výjimkou je případ kustomizačních automatů nebo kiosků (jako bankomaty nebo automaty na kávu), které mohou být umístěny samostatně na místech potřeby. Přímé doručování a internetová kustomizace stojí za impozantním rozvojem logistiky a soukromých doručovatelů do druhého dne. Celkové náklady pro spotřebitele disintermediací výrazně klesají.
  • Odpadají zásoby hotových výrobků, protože na míru šité výrobky nelze vyrábět dopředu a skladovat. Nelze udržovat ani velké zásoby součástí, protože nikdo nezná předem specifickou individuální poptávku či objednávku. I zásobování musí být právě včas (just-in-time), tedy v čase, místě, kvantitě a kvalitě požadovaných zákazníkem. Vše je nahrazováno flexibilitou, operativností a rychlou reakcí ve výrobě, službě i doručení.

Podobných změn je v modelu masové kustomizace celá řada. Spotřebitel již není anonymním a nezúčastněným konzumentem, který pouze koupí či nekoupí daný produkt. Naopak, stává se neanonymním, aktivním spolutvůrcem, investorem a loajálním partnerem „svého“ podniku. Reklama již není namířena na beztvarou masu konzumentů, ale cílí na jedince, které se nesnaží manipulovat, přesvědčit a přemluvit, ale spíše informovat, vzdělávat a odměňovat kvalitní, rychlou a levnou službou. Plýtvání cennými zdroji při likvidaci nechtěných a neprodejných výrobků se snižuje až k nule. Drahé a zbytečné dotazníky a spotřebitelská šetření jsou nahrazovány přímým rozhodováním, akcí a chováním zákazníka: akce samotná obsahuje mnohem více informací než jakýkoliv popis akce.

5. Integrace dodavatelů (kolokace). Kolokace (co-location) představuje vyvrcholení přibližování dodavatelů součástek a komponentů co nejblíže k výrobním, montážním a servisním procesům zákazníka (zde výrobce). „Co nejblíže“ znamená přímo na linku, přímou fyzickou účast dodavatele ve výrobním procesu. Dodavatelé tedy nejen „dodávají“, ale jsou zodpovědní i za kvalitu, funkčnost a instalaci svých součástí. Některé novější automobilky mají sedmdesát až sto dodavatelů kolokovaných na montážních linkách zákazníka. (Neznamená to, že si na linky přestěhují své montéry, ale přejímají zodpovědnost za instalaci a mohou si tedy vybrat nebo najmout lidi podle svých představ.)

Zákazník již tedy nenakupuje součásti do skladu, ale kupuje již namontované, otestované, a tudíž funkční součásti fungujícího automobilu. To zjednodušuje a zlevňuje účetnictví a inventuru, součástky se neplatí před vlastní montáží, ale až po jejich prověřené funkci. Pak stačí jen spočítat z linky sjíždějící automobily, a tak je každý den přesně známo za které a kolik součástek proplatit faktury. Dodavatel si sám řídí, koordinuje a kontroluje dodávky a instalaci potřebných součástí. Snižují se reklamace a také nároky na zákazníka, aby udržoval znalosti montáže nových anebo složitějších součástí. Dodavatel je tak motivován navrhovat a vyrábět součásti tak, aby jejich montáž byla co nejjednodušší, nejspolehlivější a nejlevnější.

Princip kolokace se užívá i v jiných oborech. Například, největší a nejúspěšnější prodejní řetězec Wal-Mart nenakupuje zboží od svých dodavatelů a neudržuje žádná skladiště kolem svých prostor. Wal-Mart prostě poskytuje (pronajímá) své prostory nejschopnějším dodavatelům, kteří jsou schopni řídit a koordinovat své vlastní zásobování. V nočních hodinách kolem Wall-Martu cirkulují dodavatelská auta, která vykládají své zboží „přímo na plac“ podle statistik efektivní poptávky za uplynulý den či hodinu. Dodavatelé, kteří toto nezvládnou anebo jejichž zboží se neprodává, jsou z rodiny dodavatelů Wal-Martu vyloučeni a nahrazeni lepšími. Výsledkem jsou nižší ceny a větší flexibilita pro spotřebitele, nižší náklady pro Wal-Mart a téměř bezkonkurenční prostředí pro kolokační podnikatelský model.

Podobně i v relokalizovaných podmínkách, výrobci a producenti stále častěji doručují přímo zákazníkovi, bez mezičlánků velkoobchodu, distributorů, konsolidátorů a podobných služeb prodlužujících a zdražujících dodavatelské řetězce.

Další fází kolokace je přímá účast dodavatele na prodeji produktů a výrobků, do kterých dodává vstupní materiály a součásti. Zákazník pak nekupuje jen funkční součásti, ale součásti, které již byly prodané ve výrobku zákazníka. Takový dodavatel je přímo zainteresovaný na prodejnosti výrobků zákazníka, pro které dodává. Vzniká tak přímá aliance dodavatele, výrobce (poskytovatele) a zákazníka. Vznikají tak podmínky, kdy je zákazník ochoten platit předem, a tak posílit kvalitu, kustomizaci, rychlost a nižší cenu preferovaných výrobků a produktů.

6. Od dělby práce k reintegraci. Po staletí se svět rozvíjel ve směru rostoucí specializace a dělby práce. Tento trend dosáhl svého vrcholu po druhé světové válce, kdy vyústil do převládnutí takzvané masové výroby, založené na rozkladu produktu do tisíců součástí, atomizaci procesu do tisíců operací (až do vteřinových úkonů), a prudké omezení znalostí nejen u dělníků, ale i u manažerů a ostatních funkčních specialistů. Lidé ztratili představu o celku, stali se zaměnitelnými „kolečky“ ve strojovém soukolí výroby, přestali chápat výrobky, na kterých pracovali, a jejich kvalifikace byla degradována na několik prostých, bezmyšlenkovitých úkonů. Tak vznikly gigantické montážní linky, které se daly snadno přesouvat do znalostně chudých a platově levných kultur a oblastí. Znalosti byly degradovány na prosté informace, úkonové schopnosti a úzce specializované funkce.

Svět sice dostal levné, masové výrobky, vyznačující se stejností a ztrátou individualizace, ale zároveň ztratil i řemeslné pochopení celku, tolik nutného k efektivní inovaci a posílení konkurenceschopnosti. Přesouvání výrob do stále levnějšího a primitivnějšího prostředí ponechalo celé ekonomiky a kultury bez spolehlivých a použitelných znalostí, potácejících se v moři informací a specializovaných, ale již nepotřebných úkonových schopností.

Čím méně lidé umějí, čím větší je počet jednoduchých operací v procesu, čím větší počet součástek v produktu a čím nižší jsou nároky na pracovní sílu, tím náročnější a dražší jsou nároky na organizaci, koordinaci a management, a tím silnější jsou tlaky na automatizaci a robotizaci atomizovaného prostředí. Po druhé světové válce tyto náklady na management převýšily výhody masové výroby.

Již od osmdesátých let proto probíhá silná reintegrace a „de-atomizace“ hospodářského prostředí. Moderní výroba a služby produkují stále menší počet součástek a komponentů v produktech a klesající počet operací v procesech. Éra tisíců šroubečků, matek, podložek a závlaček již odezněla. Moderní pracovník koordinuje stále větší a rostoucí část celkového procesu, ne menší. S pomocí technologie se tak počet pracovníků snižuje a nároky na jejich kvalifikaci narůstají.

Namísto „chaplinovských“ montážních linek filmu „Moderní dobydoba“, fungují dnes autonomní týmy, malé podniky uvnitř podniku. Důstojnost zaměstnance se zvyšuje – od prostého „montážníka“ k inovačnímu, sebeřídícímu spolupracovníkovi à la Baťa.

Následně se zvyšují a rozšiřují i znalosti (tj. schopnosti řídit a koordinovat větší procesní úseky) spolupracovníků. Multifunkčnost a funkční rotace nahrazuje úzkou a zkostnatělou specializaci. Pověstné devatero řemesel se stává samo novým „integrovaným“ řemeslem a ta desátá bída je specializací lidí neúměrně přespecializovaných. Spolupráce a týmová práce nahrazuje bezduché a repetitivní úkony lidských „strojů“, a ty jsou úspěšně nahrazovány stroji opravdovými.

„Automatizovaný přijímač vratných lahví“, navzdory pseudoumělecké nostalgii, posiluje hodnotu lidské práce ne tím, že nahrazuje lidské „sběrače“, ale že umožňuje samoobsluhu, autonomii a sebezodpovědnost tisíců držitelů vratných lahví. I jejich éra brzy skončí, tedy těch vratných lahví.

7. Digitální vysoké technologie. Procházíme transformací na vysoké a digitální technologie. Vysoké technologie umožňují nejen dělat stejné věci lépe, ale hlavně dělat věci jinak a dělat jiné věci. Prosté a postupné zlepšování již nestačí: nové technologie kvalitativně mění způsob i náplň lidských činností.

Každá technologie má čtyři základní komponenty:

1. Hardware: Prostředky, tj. „zařízení“, nástroj, stroj či platforma.

2. Software: Jak používat, koordinovat, propojovat a řídit hardware. Tedy pravidla pro použití hardwaru.

3. Brainware: Co a Proč – tj. účel, aplikace a použití hardwaru i brainwaru.

Nestačí jen umět „Jak“, je nutno vědět „Co“, a hlavně „Proč“. Nestačí jen know-how, ale je nutné know-what a know-why.

4. Podpůrná síť. Klíčovým a nejdůležitějším komponentem technologie je však její podpůrná síť (technology support net): organizace vnitropodnikových a extrapodnikových vztahů, od dodavatele, přes zaměstnance až po zákazníky, která umožňuje optimální a efektivní fungování prvních tří složek technologie ve smyslu efektivního dosažení cíle či účelu.

Příklad automobilu: Hardware je auto samotné (vlastní fyzické zařízení). Software jsou pravidla ovládání a řízení vozu (zkoušky na řidičák). Brainware je „kam jedu“ a „proč tam jedu“, tedy účel užití, aplikace. Support net je infrastruktura silnic, ale i podpůrné sítě dopravních pravidel, čerpacích stanic, opraven, zákonů, kultury silničního chování, atp., které co nejefektivnější užívání vozu umožňují.

Vysoká technologie je taková technologie, která vyžaduje kvalitativní změnu struktury a architektury podpůrné sítě. Podpůrná síť zpočátku vývoj technologie urychluje, ale později se stává překážkou a bariérou k inovacím a technologické změně vůbec. Například pouze inovace a změny odpovídající podpůrné síti pro benzinové motory jsou akceptovatelné; změny kvalitativně narušující takovou síť (tedy vedoucí k nové vysoké technologii) budou blokovány nebo eliminovány. Kupříkladu elektrický automobil se nemůže uplatnit v síti (vysoce kapitalizované a bráněné olejářskými zájmy) určené pro výbušné motory. I když elektromobily historicky předcházely benzinové benzinovým automobilyautomobilům, jejich vývoj byl úspěšně blokován sto let. I dnes, i přes vysoké ceny benzinu, elektromobily musejí vytvářet svoji vlastní, paralelní podpůrnou síť. Inovační obcházení existujících podpůrných sítí, a tvorba paralelních sítí nových, představuje nutnou podmínku současné technologické transformace.

8. Od informací ke znalostem. Již Einstein ujišťoval, že Informace nejsou znalosti. Celé ekonomiky, kultury, podnikové sítě a systémy vzdělání se dnes transformují ze společností data-informačních na společnosti znalostní. Bohužel, mnozí vlivní lidé stále nechápou rozdíl mezi informací a znalostí (nebo věděním a uměním), stále si znalosti s informacemi pletou, transformaci bezděčně brzdí, a tak svoji společnost, podnik (i sami sebe) zbytečně ohrožují.

Přitom znalostní společnost (knowledge society) představuje jednu z nejhlubších transformací v historii lidstva. Vědět dnes již nestačí, umět se je musítřeba. Mít informace dnes již neposkytuje konkurenční výhody – znalosti a um se staly primární a nejdůležitější formou kapitálu, základem globální konkurenceschopnosti.

Rozdíl by měl být zřejmý (tak jako byl zřejmý Einsteinovi): Znalost je akce. Informace je popis akce.

V éře internetu a globálních komunikací se informace stávají komoditou a jsou všeobecně dostupné, často nadbytečné (information overload), klesající v hodnotě i ceně. Znalosti, tedy skutečné schopnosti a um, jsou naopak stále vzácnější, dražší a často nedostatkové. Dnešní lidé vědí (mají informace), ale jen málokdo opravdu umí (má znalosti). Žádný knowledge overload neexistuje, znalostí nemůže být nikdy dost.

Přesnější definice: Znalost je účelová koordinace akce. Informace je symbolický popis akce. Znalostních typů je několik: dovednost (zručnost, um), znalost (uznaná schopnost, akce) a odbornost (expertíza). V angličtině ještě přesněji: skill, knowledge a expertise.

Dovednost se vztahuje k užití vnitřních, osobních pravidel koordinace. Znalost indikuje zvládnutí pravidel vnějších, tedy profesních a institucionálních. Expertíza označuje schopnost a oprávnění vnější pravidla ovlivňovat a měnit. Expert určuje, mění a vymezuje pravidla své odbornosti.

Hodnotu znalostí lze měřit velikostí přidané hodnoty. Hodnotu informací poznáme až jejich použitím v akci, jako část přidané hodnoty znalostí. Měřit hodnotu informací, čili obrazně řečeno kuchařské knihy, je jistě zcela něco jiného než měřit znalost skutečného vaření či umění vařit.

Dnes již tolik nezáleží na tom, co lidé říkají, ale na tom co skutečně dělají. Rozdíl mezi akcí a jejím popisem je stále větší, akce mluví sama za sebe. Namísto měření informací se podniky učí měřit akci samotnou, tedy ne, co spotřebitelé říkají (data, informace, dotazníky), ale co ve skutečnosti dělají (sledování akce v různých kontextech).

9. Inovace podnikatelského modelu. Tradičně se inovační proces soustřeďoval na vylepšení částí a součástí existujících či nových výrobků a výrobních procesů (jakož i procesů poskytování služeb). Inovace se tedy týkaly vlastních fyzických forem (hardware), způsobů a pravidel jejich použití (software), nových aplikací a oblastí jejich použití (brainware) – tedy stručně, inovace ve smyslu „Co“, „Jak“, „Kde“, „Kým“ a „Proč“. Inovační úsilí se zaměřovalo i na zlepšování technologických podpůrných sítí (technology support network). Inovace mohly být zcela zásadní, jako přechod od psacího stroje na počítač a word processor, nebo tak částečné a triviální, jako nový obal, nová barva anebo nové reklamní heslo. Je vhodné si připomenout zásadní rozdíl mezí invencí (vynálezem) a inovací. Invence není inovace. Nový vynález může jít přímo na patentový úřad a tam zůstat nadlouho založen. Nebo může vést k produktu, který nikdo nechce. Inovaci však vytváří až trh: teprve, když zákazník produkt koupí, protože mu přináší přidanou hodnotu, stává se invence inovací. Proto je a musí být zákazník úhelným kamenem inovačního procesu. Globalizace přinesla na světové trhy miliony schopných inovátorů ze všech koutů světa: konkurence se prudce zvýšila a zostřila právě ve světě inovací. Namísto částečných inovací jednotlivých komponent produktů a služeb, se konkurence přesunula k inovacím celkového podnikatelského modelu (business model). Každá inovace je v podstatě nabídka hodnotové propozice zákazníkovi nebo skupině zákazníků. Teprve je-li nabídka přijata zákazníkem, stává se z propozice inovace (inovační produkt). Zákazník je tedy vlastním tvůrcem inovace a jeho přijetí či nepřijetí nabídky závisí na kvalitě podnikatelského modelu. Model se odvíjí od inovační nabídky zákazníkům a jejich segmentům, generování příjmů a struktury nákladů, komunikace a vztahy se zákazníkem, infrastruktury doručování hodnoty, základních zdrojů a klíčových aktivit a procesů, plus účastnících se partnerů. Provázanost a integrace těchto devíti bloků tvoří celkový a úplný podnikatelský model. Tvorba podnikatelského modelu již tedy není doménou laboratoře, inženýra, akademie nebo zlepšovacího návrhu, bez přímého styku se zákazníkem, ale nový profesní obor v rámci výroby, obchodu a podnikání. Svět inovací se fundamentálně změnil před našima očima.

10. Od globalizace k relokalizaci. Původně byla veškerá ekonomika lokální: vyvážely se jen produkty, přes vzniklou instituci mezinárodního obchodu. Jednou z výjimek byla firma Baťa ze Zlína, která namísto vývozu bot začala „vyvážet“ své výrobní procesy, tedy delokalizovat svoji výrobu do geograficky odlišných destinací jako Čína, Indie, Afrika a Brazílie. Baťovská delokalizace se tak stala základem a iniciátorem trendu, který dnes nazýváme globalizace nebo outsourcing.

Někteří se stále domnívají, že globalizace je jakýsi „konečný stav“ světa, a vytrvale vůči tomu demonstrují. Ve skutečnosti jsme vrchol globalizace už dávno přešli, a podle cyklu corso-ricorso jsme ve fázi akcelerujícího trendu zpět k lokalizaci, přesněji relokalizaci, globálních výrobních procesů. Jakýmsi mezičlánkem této transformace jsou procesy takzvané glokalizace, která manifestuje snahu globálních firem udržet se na zahraničních, kulturně odlišných trzích co nejdéle.

Slavný Theodore Levitt ještě nedávno (roku 1983 v článku pro Harvard Business Review) o globalizaci sebevědomě prohlašoval: „Potřeby a přání celého světa byly nezvratně homogenizovány. To udělalo multinárodní korporaci zastaralou a globální korporaci absolutní.“ Všichni se můžeme podobně mýlit, pokud nebudeme dlouhodobé evoluční cykly společností a jejích ekonomik studovat v historickém kontextu a s přináležející vážností.

Pro lepší orientaci si můžeme jednotlivé fáze monumentálního corso-ricorso cyklu globalizace krátce definovat:

  • Lokalizace: původní stav produkce a výroby po „objevu“ zemědělství a opuštění sběru a lovu.
  • Delokalizace (také globalizace, outsourcing): přenos domácích výrobních procesů (nebo jejich částí) do nákladově výhodných zahraničních lokalit za účelem zlevnění produktů pro domácí spotřebu.
  • Glokalizace: přizpůsobování produktů, výrobků a služeb odlišným místním kulturám a preferencím za účelem pronikání na diferencované globální trhy. V konečné fázi je glokalizace oboustranná, ve smyslu vzájemného přizpůsobování se mezi hostitelem a hostem globálního podnikání.
  • Relokalizace: návrat do kontextu lokálních podmínek za účelem snížení nákladů a rizik spojených s logistikou globálních dodavatelských řetězců; nástup řetězců poptávkových (zákaznických). Vzniká tak nová lokalizace.
  • Restaurace místní komunity: Hospodářskou relokalizaci doprovází obnova místní a regionální samosprávy a obroda autentické (tj. nestranické) demokracie.

Při transformaci globalizace-relokalizace je však zachována, pomocí digitalizace a komunikace, globalizace znalostí, které „cestují“ a jsou sdíleny po celém světě při klesajících nákladech.

Od globalizačního „Mysli lokálně, jednej globálně“ jsme se přesunuli k relokalizačnímu „Mysli globálně, jednej lokálně“. Od myšlení à la Theodore Levitt jsme se prostě přesunuli…

11. K politickému sebeuvědomění. I politické systémy a demokracie sama podléhají vývoji a transformaci. Ve světě internetu, globálních a mobilních komunikací, zvýšené informovanosti a vzdělanosti, a narůstajícímu občanskému sebeuvědomění, dochází i v politické sféře k disintermediaci drahých, neefektivních a omezujících mezičlánků intervenujících mezi občanem a jeho politickým zástupcem. Voliči hledají přímou a co nejkratší cestu mezi svými potřebami a politickou zodpovědností. Spojení volič ↔ volený zástupce by mělo být přímé, transparentní a nezatížené korupcí. Politické strany dnes představují takové neefektivní, neprůhledné a snadno uplatitelné, zkorumpované a nedemokratické mezičlánky. Volení zástupci jsou tak nuceni podřídit zájmy svých voličů programům, maršrutám a diktátu politických stran. Došlo to tak daleko, že jakékoliv odchýlení se, jakékoliv nezvednutí ruky v synchronizovaném idiotismu kolektivně jednotné fronty, se trestá.

Stále silněji se prosazují myšlenky původní, autentické demokracie, nezatížené ideologickými nánosy politického partajnictví. Rozdíl mezi vládou jedné strany a koaliční vládou dvou či více stran se pomalu, ale jistě vytrácí, a tak urychluje disintermediaci a dekadenci tradičních politických stran. Autentická demokracie je založena na několika základních principech:

  • Přímá demokracie a jeden člověk − jeden hlas. Dnešní technologie umožňuje přímou volbu a přímou zodpovědnost na všech úrovních. Žádné „vítěz bere vše“ a neexistující politické „mandáty“. V demokracii musí platit každý hlas.
  • Nestranické zastoupení. Mezičlánky politických stran nejsou nutné; politici musí být volení přímo a jako nezávislí zástupci jsou přímo zodpovědní svým voličům.
  • Kritická možnost NOTA na všech úrovních. Možnost volit „nikoho z výše uvedených“, rozuměj „None of the above“ (NOTA), je základním právem demokracie. Volba „menšího zla“ není svobodnou volbou, ale vynuceným diktátem. Takto registrovaná „nevolba“ je důležitou formou volby v demokracii. Odmítnutí kmotrů a korupce ve všech stranách je výsadním právem všech občanů.
  • Peníze do politiky nepatří. Předražené pomlouvačné kampaně a reklamy, kde kandidáti napadají charakter jiných kandidátů a slibují nesmysly, nelze financovat z peněz daňových poplatníků. Transparentnost, adresnost, dohledatelnost a omezení všech penězovodů do politiky se stalo nutností.
  • Omezení volebních mandátů na jediné období. Možnost druhého, „putinovského“, období umožňuje lobbismus, korupční sítě a zázemí pro politické kmotry.

V autentické demokracii má každý občan právo na vzdělané, odborné a adresně zodpovědné vedení resortů a všech zastupitelských činností placených z jeho peněz. Nedemokratické vsuvky prostředníků politických stran do demokratických procesů blokují tato nezadatelná práva, stavějí neprostupné a neprůhledné bariéry mezi voliči a volenými, degradují demokracii.

Žádná strana nikdy nevstoupila do historie politiky jako kladná, tvůrčí a plně zodpovědná instituce. Pouze jedinečné osobnosti, které přerostly své strany a zachovaly si svoji myšlenkovou autonomii, pro které se strany nestaly ani nástrojem, ani cílem, dosáhly zaslouženého místa v dějinách. Jejich stranická příslušnost byla zapomenuta a svého přímého propojení s širším národem dosáhly navzdory, a ne díky svým politickým stranám.

Výše popsané transformační trendy jsou navzájem provázané a vzájemně se posilující. Společně dávají rámec společensko-hospodářské transformaci Velké proměny: historicky bezprecedentní, kvalitativně nejhlubší a časově nejrychlejší změně lidského bytí.

I když je všech jedenáct dílčích transformací pečlivě skrýváno, izolováno a ignorováno politiky a jejich stranami, samotné procesy těchto změn jsou spontánní, přirozené a nezvratné: nedají se zastavit, lze je pouze zpomalit a tak ochromit potřebné procesy učení, přizpůsobování, adaptace a přijetí, za cenu ztráty konkurenceschopnosti, efektivního fungování a důstojného žití v Novém světě.

Dalši trendy, které můžeme pozorovat, jsou například:

  • Zákaznická intervence. Dodavatelský řetězec se rozkládá na část dodavatelskou a poptávkovou, až se zcela transformuje na řetězec poptávkový. Poptávkové řetězce začínají převažovat nad řetězci. Zákazník specifikuje atributy produktu před zahájením výroby.
  • Práce doma (homesourcing). Domov se stává efektivní hospodářskou jednotkou, Domácí pracovna se stává ekonomickým zdrojem (nelogické dojíždět na vzdálená pracoviště a tam dělat to, co se dá dělat v domácí kanceláři)
  • Sdílení zdrojů. Zdroje není nutné vlastnit: lze je pronajímat a sdílet. Sdílení kapitálových zdrojů (Komatsu), pronajímání obchodních prostorů (Pop-up store), pronajímání dopravních a spotřebních zdrojů. I výroba se stala službou – lze ji též pronajmout
  • Substituce zdrojů. Staré, drahé, špinavé a omezené zdroje jsou nahrazovány lehkými, levnějšími, čistými, bezpečnějšími a obnovitelnými zdroji. Ne, že je to ekologické, ale produktivnější „good business“.
  • Optimalizace alokace a užití zdrojů. Metody optimální alokace zdrojů (De novo programování) snižují náklady, omezují plýtvání a eliminují „tradeoffs“. Optimalizační software lze integrovat do automatizovaných systémů výroby, ve spojení s Internetem věcí.
  • Digitalizace a virtualizace výroby. Namísto drahého a neefektivního globálního převážení fyzických produktů, je efektivnější digitální distribuce informací, znalostí, programů a receptů k užití v lokalizované výrobě. Zde se uplatňují 3D tiskárny, modulární konstrukce, jakož i pronajímání a sdílení kapitálových produktů i zdrojů.
  • Cyklická organizace. Posiluje se autonomie a soběstačnost v užití zdrojů, energie, vody a materiálů. Maximalizuje se zbytková hodnota (po užití), efektivní dekonstrukce produktů a nepřetržitá obnova znalostí i dovedností.
  • Eliminace odpadu. Vynulování všeho plýtvání a defektů v materiálových, organizačních a znalostních systémech. Efektivní „redesign“ produktů i služeb, odstraněné rozhodovacích kompenzací (tradeoffs) snižuje i plýtvání lidským potenciálem, úsilím, časem a uplatněním.
  • Podpůrná síť: Bypass. Odpor a rezistence ke změně: je třeba inovačního obchvatu a paralelních sítí v zájmu zákazníků a uživatelů.

Hodně, ne-li většina, kontur a obrysů Nového světa je stále zahalena v mlhách a oparech starého myšlení a chápání, často díky přirozeným limitům lidského sebeporozumění, někdy díky uměle prosazovaným pokusům o cestu zpět a návrat do vyjetých, i když již nezvratně vyježděných, kolejí.

Přirozené, a proto předvídatelné trajektorie popsaných transformací nám poskytují možnost jejich poznání ne stále ostřejším a přesnějším popisem a definováním obrysů, ale postupným ředěním a odstraňováním mlh a oparů, které nám stále zamezují vidět, rozpoznat a poznat.

Tak jako tak, jedno je jisté: již naše děti se brzy podívají zpět na naše dnešní chování, snažení a bytí, a řeknou si, někdy i spolu s námi: „To vám byl divný svět!“

25. 7. 2014

Téma članku: Názory Milana Zeleného

Autor: Milan Zelený

Profesor Milan Zelený je popredným českým ekonómom. Je dlhodobo na prvom mieste v počte a význame publikácií a citácií podľa medzinárodných kritérií. Pôsobí na univerzitách na troch kontinentoch a pravidelne hosťuje v ďalších vzdelávacích inštitúciách po celom svete.

Profil autora

seminare

Podobné články

+ Ďalšie články na tému Názory Milana Zeleného